V našem zápisníku se setkávají příběhy stromů, zvířat i lidí, kteří žijí v srdci naší krajiny. Najdete tu články o přírodě a krajině, reportáže z našich akcí i drobné postřehy ze zahrad, luk a lesů. Každé pozorování, každý list či pírko má svůj příběh – stačí se zastavit a naslouchat. Do zápisníku si zapisujeme, co nás v přírodě těší, učí a spojuje. Přidejte i své příběhy. 

Jak mluví naše krajina?

Každý kraj má svůj hlas. Někde zní šumem moře, jinde větrem ve větvích smrků. U nás, kolem Černovic, má hlas krajiny zvláštní měkkost – takovou, jakou mají i lidé, kteří tu žijí. Mluví pomalu, rozvážně, s klidem v duši. Slova se tu nevyřítí, ale plynou, jako potůček mezi loukami.

Když někdo řekne, že je „převelice pěkně“, cítíš, že to myslí doopravdy. Když se pozdraví „tož, vona vona“, není to jen překvapení, ale úsměv řečený jinak. A když se někdo pochválí, že má „forotu“ jablek, znamená to, že se o zimu nebojí – má napečeno, nasušeno, postaráno. Tož to jo.

Slova tu nejsou jen prostředkem řeči. Jsou součástí krajiny – stejně jako staré lípy, kamenné meze nebo zvuk klepání kosa na okno. Mají svůj rytmus, vůni i teplo. V každém „tuze hezký“ nebo „dlóhej den“ se ozývá domov. Naše krajina mluví po svém. A když se zaposloucháš, možná zjistíš, že jí rozumíš i beze slov.

 Pohled do dálek budoucích...

Z výklenkové kaple nad Dobešovem, kde les voní a ticho zpívá mezi stromy, promlouvá hlas krajiny. Něžně plyne od strání Tlučína, přelétá přes Panské mlýny, hladí kopce V Padělkách a s lehkostí spočine až u věží starobylého kostela ve Křeči.

Mezi poli a starými alejemi, v nichž se zrcadlí paměť času, dýchá klid i příběhy dávných lidí. Nad tím vším krouží orel mořský – strážce rovnováhy, svědek věčnosti.

A krajina, tichá a živá, šeptá tomu, kdo se zastaví a naslouchá: Jsem tu, stále stejná a přece nová, jako nádech tónu mezi dlaněmi.